Jakákoliv podobnost s níže uvedenými osobami je čistě náhodná a celý příběh je pouze smyšlený.... a nebo možná ne.
VLKODLAK
Měsíc dnes vyšel nad kopcem záhy,
snažím se k němu netočit zády.
Co jen se děje teď s tělem mým,
v křečích se ničemu nebráním.
Vše lidské teď ve mě prosebně křičí,
z lidského těla stává se vlčí.
.
Za lunou instinkt mě rychlostí vede,
nové mé tělo vše divoké svede.
Dál jen dál temnotou běžím,
dál jen dál temnotu střežím.
.
Západním směrem vyběhnu ze vsi,
ve vlčím tempu závodím se psy.
Po levé straně cítím tu ptáky,
tady mi lunu zakryly mraky.
.
Za lunou instinkt mě rychlostí vede,
nové mé tělo vše divoké svede.
Dál jen dál temnotou běžím,
dál jen dál temnotu střežím.
.
Slyšet jsou rány od silných paží,
kdopak se večer toliko snaží.
Nějaký drvoštěp stromy tu kácí,
i jeho život se pomalu ztrácí.
.
Za lunou instinkt mě rychlostí vede,
nové mé tělo vše divoké svede.
Dál jen dál temnotou běžím,
dál jen dál temnotu střežím.
.
Náhle se vlevo světýlko mihlo,
to asi člověku srdce tu jihlo.
Krev z něj je cítit zaječí,
to asi jak v tomhle lese pytlačí.
.
Za lunou instinkt mě rychlostí vede,
nové mé tělo vše divoké svede.
Dál jen dál temnotou běžím,
dál jen dál temnotu střežím.
.
Nějaká babka v mlází se krčí,
a moje podstata tu na ní vrčí.
K zemi bych strhl raději srnu,
mladého jelena a nebo pannu.
.
Za lunou instinkt mě rychlostí vede,
nové mé tělo vše divoké svede.
Dál jen dál temnotou běžím,
dál jen dál temnotu střežím.
.
Nějaký lesník na lišku líčí,
nejdříve běžel a potom křičí.
Schoval se za kamen človíček malý,
nechat ho živého mě tolik pálí.
.
Za lunou instinkt mě rychlostí vede,
nové mé tělo vše divoké svede.
Dál jen dál temnotou běžím,
dál jen dál temnotu střežím.
.
Vrchol té skály se pomalu blíží,
luna tam na mě radostně shlíží.
Už jen pár yardů na vrchol chybí,
desítka míle a to se mi líbí.
Minu chatičku z klád stavěnou,
pořád výš a výš jenom za lunou.
na vrchol kopce vyběhnu svěží,
obrovský buk luna tu střeží.
Vylezu ne něj a luna mě slyší,
zavyji na ni a bouře se blíží.
Prší tu vůkol a blesky praží,
vzpínám se vzhůru a kryji se paží.
Náhle však blesk rudě vyšlehne,
mou paží nesmírná bolest proběhne.
Ráno se proberu pod malou sosnou,
bolest mám na paži obrovskou hroznou.
Ruka má moje je opravdu stěží,
O kus dál v hromadě kamení leží.
Pod kameny skrýt jí tu na věky musím,
ve vlčí podobě sobě se hnusím.